Nehistorie

Hravé mystifikace, aneb "Co nenajdete v učebnicích"

Osud deváté legie.

Jsou historické události, které nelze objasnit bádáním z knih či kopáním odpadků. Takové, které se ti, kteří uměli psát, styděli zapsat, a pokusit se najít jejich stopy v zemi je marným počínáním. Pravdu kupodivu nenaleznete v pracích historiků, ale posloucháním hrdinských příběhů u táborových ohňů, odborně řečeno " v orální tradici".

Jedním z těchto příběhů je trágédie zmizení deváté legie římského impéria. První polovinu děje zná snad každý, kdo se trochu zajímá o dějiny. Devátá legie překročila Hadrianův val vymezující nejzažší hranice říše a vydala se do mlh a vřesovišť nepřátelské Kaledonie, dnešního Skotska.

Spolehlivé zprávy tím končí, už nikdy nikdo o deváté legii neslyšel, už nikdy nikdo po nich nenalezl žádnou stopu. Jsou zmínky, že v pozdějších letech se u místních divokých domorodců - Piktů objevovalo nezvykle velké množství kvalitních římských zbrani, a někteří to považovali za důkaz, že devátá legie byla ve vřesovištích zmasakrována, jejich výzbroj rozkradena a těla hozena divé zvěři.

Ale pravda, jak má ve zvyku, je jinde.

Devátá legie opravdu překročila val a vydala se pochodem na sever. Ovšem římská legie s dobrým a zkušeným velením není něco, co by se dalo zaskočit pár desítkami krvelačných, ale špatně vyzbrojených domorodých válečníků. Větší množství nebylo k disposici. Ano, v údolích duněly válečné bubny, ohně na kopcích svolávaly posily z širého dalekého okolí, ale bojovníci se scházeli pomalu. Složité meziklanové vztahy totiž znemožňovaly jednotný postup, neřkuli velení.

A legie zatím postupovala bez většího odporu do vnitrozemí, zlomila chabý odpor několika menších pohraničních klanů a zanechávala za sebou jen spálenou zem.

Dobře zásobené římské vojsko rozbilo tábor a dalo si několik dní oddych. Římští vojáci již dlouhou dobu neviděli slunce, mrholení se považovalo za hezké počasí a když nepršelo, byla mlha. Vlhko a chlad působilo špatně na morálku válečníků ze slunného středomoří. Všude jen vřes, ovce, kopce, kamení, vřes, bažiny, déšť, ovce, krvelační piktové ve křovích číhající na opozdilce, vřes, mlha a ovce.

Není se co divit, že touha po slunci vyzvedla ze skrýší v zavazadlech legionářů ukryté lahve a měchy s tím, co jim připomínalo slunečné dny doma na jihu nejvíc - s jiskrným vínem. Vojáci pili, aby zaplašili zimu a stesk a ovce. I stráže polevily a nevyhýbaly se hřejivým douškům.

To byla správná chvíle pro jednoho z místních náčelníků, jehož jméno je zapomenuto, ale jeho činy nikoli. Pečlivě vybraná družina nejlepších stopařů a lovců, takřka beze zbraní, nahá těla pomalovaná maskujícími vzory se proplížila nepozorovaně do tábora aby připoměla římanům,že své divoké nepřátele nenazývají Piktové jen tak pro nic zanic.

Římané říkali obyvatelům kaledonie Piktové, od latinského pictus, obraz. Nebylo možné si nepovšimnout jak tito domorodci podlehli starověkému horror vacui a jakoukoli plochu se snažili pokrýt malovanými či rytými vzory různých propletenců, divokých zvířat a jinou barbarskou nádherou. Tento zvyk jim dal jméno. A tato dovednost také přivodila zkázu deváté legie.

Na každém legionářském štítu je z vnitřní strany vyznačeno číslo legie,ke které přísluší jeho nositel, latinskými číslicemi pochopitelně. Lstiví kaledonci vyzbrojení štětci přemalovali první znak číslice aby po ní nezůstalo ani stopy. Pak se beze stopy ztratili v mlze, vřesu a ovcích.

Ráno bylo pro římany krušné, hlavy bolavé, kocovina strašná. Na ranním nástupu se legionáři potácivě opírali o své štíty a mžourali do kalného rána. Velitel se také opíral o své scutum a přehlížel své vojáky, hlavu jako střep, snažil se marně si vzpomenout kde je a co tady dělá. Pak zaostřil na štít a spatřil číslo.

"U všech bohů, my jsme desátá, co u Atisových koulí děláme v Kaledonii?" a pak zavelel mocným hlasem: "Na Rýn!"

Desátá legie mátožně zabalila tábor a vydala se nejistým krokem k jihu.

Úředníci se později pokusili vyrovnat s tím, že desátá legie v germánii má najednou dvojnásobek můžů elegantně tak, že ji slavnostně přejmenovali na Legie X. Gemina-Zdvojená..

Záhada města Mžín

I naše historie je plná záhad, které oficiální věda nemůže nebo co hůř, nechce vysvětlit. Jednou z nich je i tajemné přejmenování města Mžín na Beroun ve čtrnáctém století, s tím související změna názvu řeky Mže na Berounku, potažmo i pojmenování celého kraje mezi Plzní a Prahou z Pomží na Poberouní (Nebo také Poberounčí, pro jazykové puristy).

Celé to začalo sporem mezi městem Mžín a obcí Králův Dvůr v dobách Otce vlasti, slavného krále Karla IV. Králův Dvůr, jak již napovídá název, bylo obvyklé nocoviště krále na cestě od Karlštejna ku Plzni. Zatímco Mžínem, přestože výstavnějším a větší,m panovník jen projížděl. Byli pro to měšťané mžínští manům králodvorským pro smích a vůbec v nevážnosti.

Jednou ale, když králův průvod byl již nedaleko, rozbilo se kolo nejlepšího z vozů s nejvzácnějším nákladem. Tedy vozu převážejícího královský fraucimor. Tu se celý královský průvod uchýlil do hradeb Mžína, kde se kolářská dílna vedená schopným mistrem dala okamžitě do práce. Měšťané vytušili příležitost a přichystali narychlo panovníku velkolepé přivítání. Dali vyklidit dům nejbohatšího kupce na náměstí a paní z celého města navařily svých nejznamenitějších lahůdek a snesly nejlepších nápojů.

Jeho veličenstvo bylo nadšeno a zdrželo se ne jednu noc, ale hned tři. Měštaně mžínští dostali za odměnu k užívání jeden z praporců nesených v královském průvodu. Na tom praporci byla vyšita velká římská číslice IV., to proto, že Karel byl i císařem římským.

Prostému lidu neznalému římských číslic znak spíše připomínal písmeno a proto volali vesele na náměstí "Máme N! Máme N!" Již podroušený Karel si poté zapamatoval obec již jen pod jménem Mámen a při každé cestě do Plzně říkával: "Stavmež se v Mámenu, tam dobré je žití."

Netřeba zdůrazňovat, že nastalá situace manům z Králova Dvora pila krev. Nakonec se rozhodli zasáhnout proti pýše Mámenských tam, kde tušili největší účinek. Bylo před klekáním druhé neděle po sv. Dominice, když na radnici města Mámen vpadlo několik zamaskovaných ozbrojenců. Zkrvavili ty, kteří se jim postavili na odpor, uchvátili slovutný praporec a se smíchem zmizeli na neoznačených koních někam na Plzeň. Prostý lid v panice pobíhal, snažil se loupeži marně zabránit a na poplach volal: "Berou N! Berou N!"

Hanba padla na hlavy mámenských občanů, kterým se nepodařilo získat "N" zpět, a jejich město nadále bylo známo již jen pod posměšným názvem Beroun.


Lamprecht 2016 | Všechna práva vyhrazena
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky